Vortex Bike Team

Účastníkem i autorem reportáže je dcera Léňa Plchů, přeji Vám pěkné počteníčko:

Hoja hoj, bajkeři Vortex pivčo,

posílám Vám slíbený report z Rakouska, kde jsem byla krom dovolené (na prodlouženém víkendu) i na závodě, abych nezlenivěla. Odkaz na závod naleznete tady na adrese:

http://www.worldgames.at/en/disziplinen_marathon.asp?MenuId=2

Ve středu 9.9. proběhl odjezd. Posádka ve složení: ďábelský řidič Pavel, já, David (pěší kolega z roboty), Tomáš (dětský bajker z Hlučína – jezdí jen dětské vzdálenosti 60km), Judita (Tomášova žena, pěšák), Jarka – starší ročník, pěšák jak byk. Vše sbaleno a vyrážíme. Po dálnici to fičíme v průměru 150km v hodině, nemám ani tak strach o auto či o nás, ale co moje kolo? Kurec, není pojištěné, jen ať neulítne zrovna to moje. Raděj upadám do bezvědomosti a jsem probuzena při nákupu rakouského burčáku. Hmm, to bude cesta panečku. Budím se pokaždé, když u mne přistane flaška s burčákem. Po několika hltech ztrácím veškeré obavy o kolo a opět mám před očima černo. Hodinu před cílem řidič hlásí, že máme začít pít. Kurec a do teď jsme robili co, koštovali? Řidič již na suchu, jeho příděl červeného burčáku již vypit, do toho několik šleh v podobě redbulu a jiných životabudičů, aby dožil i on. Dorážíme na místo kolem 23h.. Hej, my jsme to přežili, kola stále na střeše, jdeme to zapít burčákem. Dneska to byl fičák, traťový rekord 7hodin. Tomáš hrůzou ani neusnul a Judit strachy ani nemukla, jsou to máca, taky nic nevydrží. Kolem 1hod se dekujeme spát, docela kosa, navíc místní společnost není zrovna naše krevní skupina, bo na kole nejezdí nikdo a turistiku zvládají leda po lanovce. Navíc mluví všichni po čecháčsku a za každým slovem říkaj viď, VIĎ! Čecháčci…

Čtvrtek ráno (10.9.), probouzíme se do krásného dne, byl by hřích nikam nevyrazit. Já a nakonec i Tomáš (měl rodinné dilema zda s Judit na pěší nebo na bajka, nakonec dostal rozum a jel s námi) dáváme Pavlovi hodinku a pak vyrážíme poznávat pořádné kopce. Pavel má menší technický problém s bajkem. Krom toho že má totálně strhaný čtyřhran na ose klik, což na funkci nemá zas takový vliv, ale přeskakující řetaz na kazetě je šílená. Prostřední placka je totálně nefunkční. Ona stejně není potřeba, bo do kopce buď jedem na kašpara nebo pěšky. Z kopce to zas fičíme po těžkých převodech. Je nám ukázána z větší části trať. První zahřívací brdek. Stoupání slušné, na 6km jen 600m výškových, takže nuda ;-) Navíc nejedeme až na samotný bod zlomu, ale po krásném travním singlu do lesa, kde na nás čeká klikatá šotolina mezi stromy dolů. Chrochtáme blahem. Vracíme se zpět do města a nasedáme na lanovku a vyvážíme na protější kopec. Nemusíme hned vyjet všechny kopce, kór, když se na něj poškrábeme na závodě. Některé kopce stačí vyjet jen jednou ;-) Nahoře (Ostgipfel) nádherné výhledy, bomba. Po nezdařené vrcholové fotce, kde všichni místo do foťáku civíme každý úplně do dupy, fičíme dolů po krásné šotolině a následně stoupáme.

Šetřím se, den ještě nekončí a kór tu, kde jsou stoupání neskutečná. A taky že jo, za zatáčkou stoupačka jak cyp. Pavel si to s prstem v nose vyšlape, Tomáš to zkouší stále do kola a já si aspoň protahuji záda a prokrvuji nohy. Hnůj, tu mám jet na kole na závodě? Se po…. Dorážíme na Westgipfelhýte (nemám němčinu). Zde jsme opět odměněny krásnými výhledy, Pavel nám ukazuje, kde všude se dá dojet na bajku a kaj všude to vede. Jen zírám, div nemám bradu na zemi. Nasedáme a po trochu rozbitém šutrovém chodníku sjíždíme na nádhernou klikatou singl pěšinku mezi borůvčím. První občerstvení. Dáváme pivo, polívku a dary místní domácí kravičky (sušené uzené masíčko, sýr). Nacpaní fičíme dále po trati, tentokráte po houpavé vrstevnici, sem tam bahýnko a šutry a najíždíme na šotolinu. Opět opouštíme trať a jedem do lesa na další singl. Jééé, skála, nádhera. Ani jazyk jsem si nepřekousla. Pokračujeme dál, trochu technický sjezdík, raději jdu pěšky, přeci jen se nemusím zmrtvit hned první den. Pavel nás čeká u šutrového skoku. Jak jsem to zbystřila, na místě stojím, no hnus, to se má skákat?! Asi řasy, jsem vrah či co, kurec? A co ty stromy tu kolem, žádná brzdná dráha, tak to ne. Ani Tomáš nejel, má štěstí, máme rozum. Pokračujeme dále ve sjezdu, docela vymletý šotolinový úvoz. Pavel fotí, snažím se udržet na kole, div si jazyk nepřekousnu, uff, ale bez pádu. Najíždíme na šotolinu a po ní až do města. Máme ještě dosti času a tak vyrážíme do dalšího okruhu z trati. Není vůbec náročný, opravdová relaxačka v údolí. Opět fajne výhledy tentokráte na padající vodopády. Loučíme se s tratí a jedeme směr penzion.

V pátek pouze relax a psycho příprava na závod. Jdu se podívat na sjezdové bezmozky, jak jezdí v brnění mezi vypolstrovanými stromy. Tsss, taký vopruz na takových těžkých kozách umí jezdit každý, ale vydupat si kopec a pak ještě kličkovat ve sjezdu mezi šutrama, to je umění. Amatéři. Se nedivím, že dokáží chlastat každý den do 2hod do rána a druhý den si zajet závod v brnění.

Sobota ráno, závod. Čeká nás 82km s převýšením 3700m n.m. Venku kosa jak cyp, 5°C, mlha, viditelnost na 10m, hnus neskutečný. Už chybí jen aby pršelo, to jsou ideální drsoňovy (*) podmínky. Snídani do sebe musím natlačit, abych se nepogrcala, takový starťák, jak při prvním závodě. Ještě že už jedeme na start. Tam již lidí jak malých myší, vtíráme se do poloviny pole. Dnešní heslo, jako vždy, hlavně přežít a dojet, viď drsoňu? ;-) Ještě se ptám, jak se vůbec německy řekne pumpa a duše, kdyby byla nouze. No, snad si něco zapamatuji, až mi dojde kyslík. Vyrážíme na trať, snažíme se držet Pavla, který kličkuje mezi závoďáky. Po chvíli zvolňuji, do cíle daleko a přeci neumřu hned na rovince, když mne čeká nejeden kopec. Ještě, že ty šotoliny jsou tam tak široké, nedošlo k žádnému kousnutí a tak šplháme na první brdek. Helikoptéru máme přímo nad hlavou, že bych byla v televizi? Tak se snažím tvářit zvesela. Byl to opravdu brdek v porovnání těch dalších dvou kopců, které nás čekaly. Kličkami sjíždíme do města a fičíme na protější kopec. Jsem překvapena, když na mne někdo promluví česky či slovensky, nejsme tu sami. Následuje 8km stále po serpentinách do kopce. Počasí se místy umoudřuje a jsou i nějaké výhledy. Začínám jet na baterky a modlím se, ať je už ta občerstvovačka. Jééé, liju do sebe hned dva kelímky s kolou, koušu čokoládu, beru banán a fičím dál, tedy přesněji, plížím se dál.

Jinak rakušáci závoďáci jsou chuji, protože si parkují u občerstvovačky rovnou s kolem, takže dostat se ke zdroji potřebuje dosti trpělivosti. Jediné štěstí, že mi tam nikdo nerozuměl, by se asi divili, degenti. S Tomem stoupáme a já v jeho těsném závětří dobývám druhý vrchol, Ostgipfel, kde na nás již čeká turistická skupinka s foografy. Stále křičí pojeď, pojeď, na vrchol je to kousek. Kurec, vždyť jedu co se dá, ať si to zkusí, šlapky. Úsměv mám stále na tváři, fotky budou dobré. Otočka kolem kontroly a fičíme na výjezd s podporou turistiky na Westgipfelhýte. Tentokráte žádné koch, koch, (kocháte se pane doktore, kocháte?), ale kličkovaná mezi šutry, tentokráte i mezi závoďáky a rychle na singl. Přijíždíme k místu, kde se dělí trať na 45km a na 82km. Dlouhá trať je zahrazena, začínám nadávat po anglicku, týpek si píše naše čísla (moje i Toma) a pokračujeme dál. Kurec, sem jsem se nevyškrábala na ten kopec, abych už jela jen a pouze do cíle, navíc dětské tratě nebudu jezdit ani v cizině. Přijíždíme do dalšího údolí odkud nás čeká dosti dlouhý výjezd na „paroháče“ (Zwelferkogel). Nahazuji kašpárka a plížením vpřed k občerstvovačce. Opět krmení dravé zvěře, se zalomenou hlavou vzad vidím, kaj až máme vyšlapat. Mi fakt jebne!

Ujeli jsme sotva 200m a slézáme z kola a podporujeme turistiku. Nyní přejmenovávám kopce na zmrdy.. neskutečný. Párkrát je nám dopřáno si opět sednout do sedla, než dojedeme k další stojce se šutrama a slézáme. Začínám opět nadávat na rakušáky. Když už jsme dobojovali na kopec, tak musíme sjet výškových 200m níže, aby jsme pak po stojce neskutečné, kde kličkuji jak zajíc, aby se mi nezvedalo přední kolo k dobytí další kontroly.

Zde je již slyšet náš turistický podpůrný tým, mírně promrzlý. Pavel tu byl před hodinou. Reaguji, i kdyby tu byl před deseti, je mi to u… něčeho, páč asi zdechnu.Už mi ztuhl i úsměv. Začínám nadávat, co to za kura krpál tady totok je. Mám prý nadávat nahlas, že se mi prý uleví…ale nepomohlo to. Opět do sebe liju jednu kolu za druhou. Jarka mi přidává zátěž v podobě gelů, na které nemám ani pomyšlení, bo si opět vychutnávám čokošku milku ( místní fialovou).

Utěšuji se vnitřně, nyní už zbývá jen 30km do cíle, z toho větší část z kopce. Šotolina to krásná, místy jsem se nechala tak unést, že jsem brzdila o příkop se stromečky, fuj, to by opravdu nebylo měkké přistání. A již s větší opatrností fičím dolů. Místo stálého klesání náhle levá a prudký výjezd. Mám převod na baník, rvu to přes zuby, začínám opět nadávat. Kličkovaná po sjezdovce, kde předjíždím další závoďáky, utěšuji se, nebudu poslední. Najíždím na asfalt a vím, že mě čeká pohodový okruh pod vodopády, sjezd dolů a pak už jen 15km do cíle. Na předposlední občerstvovačce ani nezastavuji, mám stále plný jeden z bidónů, Tomáš chudák odpadá a jde zjistit, zda už není holčička. Mezi tím mu mizím a již se nesetkáváme. Nabírám sil do posledních kilometrů. Netušila jsem však, co mne ovšem ještě čeká. Z asfaltky odbočuji na pokyn pořadatelů vlevo. Paráda, tu to půjde po asfaltu tak 3km do kopce a pak už jen 6km z kopce.

Zmýlila jsem se. Asfalt skončil, objevila se šotolina, jejíž sklon se stále zvětšoval a nebral konce. Kurec, modlím se, ať za tou zatáčkou to jde už z kopce. Ani náhodou, zase do kopce. Nadávám, vy chuji, neumíte udělat normální dojezd do cíle??  Jako všude jinde? Vždyť už to mělo být z kopce! Vidím další občerstvovačku, uklidňuji se, to už bude kousek do cíle a hlavně dolů. Opět kolem jen profičím. Následuje v dáli několik klikatých klikatic a najednou stojka nahoru. Ne, to už ne! Vidím zatáčku a jen doufám, že v zatáčce to už fakt půjde vpravo dolů. Teda…skoro. Nad zatáčkou jsem musela ještě vybojovat výjezd meze, kde byla v lese zašitá kontrola. Ujišťuji se pohledem na ukazatel tratě a opravdu, šipka směřuje dolů. Z posledních sil šlapu a po krásné klikaté šotolině fičím již z kopce. Najíždím na trávu na sjezdovce a hned vedle sjezdařské bezmozkové dráhy fičím do cíle. Přijíždím jako „vítěz“, bo se tak cítím, přežila jsem to a nikde nezdechla. Po 7:30 hodinách jsem opět v cíli. Tomáš přijíždí po 10 minutách. Pavel nám nandal 1:20. Kašlu na to, hlavně že je pohoda.

Večer místo plánovaného válenda jsme šli na jednu diskotéku. Naše slabá skupina bajkerů paří s menšinou pěšáků. Že by na mne začal působit ionťák? Nevím, kde se ta energie vzala, ale vydržela jsem do 2:30 pařit, když většina již zdechla. Končí první zábava, přemisťujeme se na jednu slabší, kde poprvé piji létajícího jelena. Héj, dobré jak cyp. Dopíjíme a odcházíme. Před penzionem se rozhodne, že musíme vidět kozičky.. (a ty moje fakt nemyslí). Přelézáme přes dvě zamknuté branky, je to prý normální, hmm, skrz garáž se dostáváme do hustě zaplněné dřevěné příjemné hospůdky s  přiléhavým jménem.... U koziček. Nádhera. Zapařili jsme kolem tyče, dali po pivku, opět létajícího jelena a kolem 3hod ráno zničeni ulehli. Ráno mi bylo dobře, heč, heč, HEČ!

Závěrem, závod byl opravdu náročný, co se týká převýšení, ale ohledně techniky úplná pohoda. Krajina překrásná, zázemí příjemné, značení nekonečné, občerstvení stále plné, příští rok snad zase. Jen potrénovat na ty krpály!

Odkaz na městečko: http://cz.saalbach.com/

A místo, kde jsme bydleli a jiné dřisty jsou: http://skibike.gemshorn.eu/

Héj!  Textoautorka Leňočka, text upravil velmimírně a s velecitem Trasér.

(*) Poznámka v textu:  "drsoňovy", autorka tímto výrazem patrně myslela nějakého mýtického, neznámého "drsného" bajkera, asi z mlžných bažin, třeba Jožinova souseda. Bližší podrobnosti k tomuto výrazu se mi bohužel nepodařilo zjistit.

Pozn.: Vyňoural jsem v cílové listině... Teda Léňo! Zase bramborová bedna, 4. místo! To jsi chytla po řepovi, ne? Na MTB Trophy taky v každé etapě 4., ztráta pár minut. Snad příští rok bude i v cizině bedna! Ale i tak supr a gratulujeme!!

80km/3678m

80FE 4. Valkova Lenka, 1980 CZ-Opava, CZE Haus Gruber Hinterglemm, 7:34.34,2, ztráta na 1.místo: -1:15.40,9