VORTEX BIKE TEAM

Včera byl mým vysněným dnem ...a proto, milý čtenáři, omluv mou opovážlivost psát reportáž ze včerejší vyjížďky v první osobě JÁ a tím pádem poněkud odstrčit ostatní milovníky horské cyklistiky, kteří se ale jaksi ke slohovému cvičení nemají a nic psát nechtějí.

Morální poznámka: Pokud bude z článku patrná přílišná jiskrnost či bude přímo čišet optimismem, věz milý čtenáři, že mi včerejší setkání a cykloakce udělala skutečně dobře (opravdu nic neberu).

Události včerejšího dne započaly už během dopoledne. To mi zavolali z Yogi, že mám po 4 měsících neprovozu připraveného svého gerygreje...devětadvacítku v barvě holubičí šedi s novými komponenty pohonu. Věrnostní dar v podobě červené PG990, nové styla 2009, řetěz C9. Paráda nejen pohledět. Vše vonící vazelínou, vše blyštící kovem. Stříbrné bovdeny. Úspora oproti minulé sestavě celých 187 gramů!!!  Po nahození pedálů ze silničky před pracákem a předáním klíčů Lucijeně jsem letos poprvé po všech těch zimácích nasedl na opravdu ostré kolo a rozjel se. A že to bylo rozjetí! Sotva jsem dechu popadal, radostí jsem šlapal do pedálů, sluníčko mi svítilo v tvář. Tak nějak jsem tušil, že ten den si v sedle užiju stůj co stůj. První technický zásah se projevil v zápětí... 4 měsíce netknutý tlumič pocítil nedostatek vzduchu...s úžasem při pohledu na mé kolo osobně toto odstranil technik Kopr z MaxCursoru, čímž mu za to děkuji.

S vědomím posledního doladění stroje jsem s nadšením dojel k Dakotě, kde už byla srocena pěkná partička modrobíločerveně oděných fešáků. Lačný pohled na ně však kazil sympatizant Mici v pyžamku, který zřejmě pozván předsedou Řepou se mínil s námi vydat vstříc krásám naší domoviny. V tu dobu jsem pocítil další technický problém čerstvého seřízení kola...a to nedotáhnutou kazetu, která v průběhu celé vyjížďky na hrbolech vydávala nepříjemné cvakavé zvuky...v současné době už vše opraveno. Tak tedy...u Dakoty se nalézal Řepa na supkoze, Rygi na spešlu, Majer na giantu (čti giantu), Vilda na menším bratrovi gerygreje, Mici na černé tuctovce...a já.

První etapou byl dle minulotýdenního švihu směr Polanecký les, následný podjezd dloooouhým černým tunelem pod kolejema a nájezdem na cestu Polanka - Svinov. Tady nás potkala taková nepěkná věc, doslova pár desítek metrů po najetí na asfalt, kdy všichni (až zřejmě kromě Vildy ) nahodili velkou a rozjeli to. Po pár metrech totiž následovala prudká odbočka na pěšinu vpravo, jejíž zatočení Rygi přecenil a na asfaltu uprostřed cesty předvedl ukázkové grándplijé. Naražené koleno, odřený loket a pochroumaná ruka však po příslušném ošetření nezabránila pokračování dál. Nicméně pád...resp. utrpěný šok...určitě poznamenal zbytek Rygiho výletu...na rozdíl od jiných setkání až nezvykle zarytě mlčel.

Dále jsme pokračovali jako týden předchozí. Přes Přemyšov přejeli cestu Poruba - Klimkovice, zdárně se opět napojili na trasu Škoda Bike Maratonu, abysme oproti minulému týdnu prozkoumali dojezd, tedy přiblížení se k cíli. I přes úterní silniční švih s borcema od Dakoty, kdy jsem jel na krev, jsem v sobě cítil skryté rezervy pro svůj výkon, přesto však s klidným svědomím můžu říct, že za 30% celkového výkonu může to moje kolo. Nepozorovaně jsem se dostal dopředu společně s Majerem, střední řady hájil Vilda, aby vzadu potlučeného Rygiho hlídal Řepa se svým věrným nohsledem Micim, se kterým se dlouho neviděl a vesele se na sebe smáli a neustále si povídali. Podél lesa směr Mexiko jsem to rval co to dalo. To abych zjistil...jak tuhý a pevný nový pohon je...a zároveň, abych se ujistil, že 29er rozměr je pro terénní cyklistiku to pravé (omluvte subjektivní pocit). Opravdu, stačilo jen párkrát šlápnout...chytnout rychlost a pak už jen rychlost udržovat a zároveň kormidlovat úzkou pěšinou. A tak jsem to udělal ještě několikrát...abych své kamarády díky využitému náskoku někde zastavil a ostatní pěkně vyfotil. V podobném duchu jsme pokračovali kolem lázní na modrou značku vedoucí podél lesa až k Zátiší parádním sjezdem v údolí potoka. Stejně i tady se mi podařilo všecky předjet, abych pak na vyustění na šotolině pár zájemců zvěčnil bleskem. 30km za námi, v Zátiší jsme sedli do hospody a rozhodli, že se napojíme na trasu Škody opět a dojedeme až do cíle. Během chvíle nás opustil Vilda s vidinou cesty domů za povinnostmi. Po pivu a zmrzce následoval příkrý výjezd ze Zátiší směr Horní Lhota...opět v pořadí já, Majer...a někde za námi zbylá trojka. V lese jsme si užili dofoukávání Rygiho zadního pláště, který zřejmě  spoléhal na své hodné kamarády a foukat nechal je. Pak už jsme se jen vyhoupli na vrchol kopce, dva jedinci si užili parádního výhledu do krajiny, přičemž Mici, Řepa a Rygi jedoucí na pohodu se dostali před nás dva jedince. Z Horní následoval sjezd polní cestou do Dolní Lhoty, postupně jsem všecky včetně Řepy předjel (celopevná koza nemůže 29er rozměru a k tomu 100 na 100 vůbec konkurovat; aspoň v táhlém sjezdu tedy).  Do Lhoty jsme ale dojeli jen my dva. Ostatní nikde a my s hrůzou v očích, co se zase stalo, se po pár minutách vrátili cestou zpět, tentokrát do protisvahu, abysme narazili na dvojičku vortexáků stojící vedle Miciho, kterého díky jeho jezdecké chybě postihl defekt. Jako správný bajker (nevozící u sebe ani multiklíč a spoléhající na dobrotu ostatních ...známe to ze závodů...) vyměnil proraženou duši za jinou s pomalých defektem, připojil se k ostatním, aby tak dále pokračovali po trati závodu. Opětovný průjezd Dolní Lhotou nás navedl k jednomu k posledních sjezdů tohoto dne. Jednalo se o lesík před Krásným Polem. Jemně se svažující singltrek v lese mezi smrčky, umožňující použití velké pily a těžšího převodu, zakončený pár hupy a následným slalomkem mezi stromy nás přivedl do Krpole, odkud už následovalo pár poslední kilometrů porubským lesem kolem hvězdárny do cíle u bývalé Stavební fakulty.  Cíl sobotního závodu je tedy pro vortex jasný, držím palce, ať jim to v sobotu vyjde, protože já v tu dobu budu nemocný.

Budíky v tu dobu hlásily pozdní hodinu půl osmou, následoval tedy už jen asfaltový přesun do Svinova ke křupkárně (změna přednosti v jízdě u Bytostavu je holt lahůdka...)...čekání na přejezdu v Dubí následoval rychlý švih po levém břehu Odry zpět do Polaneckého lesa. U železničního mostu přes řeku se stejně jako odpoledne i teď pohybovaly skupiny policistů (dle informací nejmenovaného psíčkaře prý v lese našli nějaké oběšence...) a tak jsme struhli poslední terénní etapu tohoto dne oblíbeným singletrekem přes Polanecký les směr Polanecký most. Vyjetá suchá pěšinka v záplavě čerstvě zelených travin vykonala své a dodala mi poslední síly k nástupu, který se mi i přes Majerovu přítomnost podařilo udržet až do cíle. Na Polaneckém mostě došlo k srdceryvnému loučení, kamarády určitě ještě určitě čekala zastávka v Korpusu...já si však dal domů do Brušperka na vyjetí pár zbývajících kilometrů po asfaltu. V Brušperku pak jeden Budvárek a bylo vymalováno. Snad ten den po, myslím, vydařené vyjížďce všichni usnuli ve svých postelích.

Myslím, že tato středa se opět povedla. Z textu je patrné, že jsem si to opravdu užil. Čte se to totiž po sobě krásně. Ale slibuji, že příště...příště už nechám prostor zase někomu z vás, mí milí vortexáci.