VORTEX BIKE TEAM

Velocamp se konal 7.-11.5.2008 u Hracholuské přehrady v jižních Čechách. Vyrazili jsme červenou „plynovou“ dodávkou ve složení: Řepa se Žůžofkou, Mici, Dudis, Trasér. Cesta byla dobrodružná, protkaná nekončící debatou, kam až dojedeme na jednu nádrž plynu? (což bylo cca 200km), sledováni všech pump, mají LPG, nebo nemají? Safra nemají, jedeme dál. Jak daleko je další pumpa, dojedeme? Obsluhu jsme museli téměř vždy prosit, aby se nám věnovala, dokonce u jedné nás uzemnila – vy nejste poláci? Tak to jste tadydle první češi! K přehradě jsme díky kvalitní papírové a lidské navigaci (elektronickou pohrdáme) dorazili v pořádku, v očekávání skvělých příštích dnů. Trošku zmatku jsme zažili při prezentaci, potmě jsme dohledali nejdůležitější: náš domeček (spálňu) a neméně důležitou osvěžovnu taktéž. Průběh večera byl po všechny dny standardní – místní nedaleká hospůdka a dorážka zelíčkem v ranních hodinách – Mici je v tomhle přeborník, to nevěstilo nikdy nic dobrého z hlediska sportovních výkonů následujícího dne. Ale zvládli jsme to vždy s odůvodněním: „Dyť nejedeme ani Drásala, ani Sudety, to je v pohodě a kupodivu to tak i bylo. Ráno jsme zamluvili u testovacích stánků lesknoucí se novotou celopérové bajky (ty chtěli zapůjčit všichni) na příští dny s předpokladem, že si jich jaksepatří užijeme. Po vydatné snídani honem útěk pro své pedály, seřízení testovacích bajků a honem na start. Skupiny byly dvě: jedna měla „dětskou“ trať 50km, druhá „dospěláckou“ trať 100km, tedy ta pravá ořechová pro nás. Start jsme pokaždé stíhali v 10 hodin jen taktak, ale tuším, že Dudisovi jsme jednou ujeli, takže nás s Micim doháněli (ten se pro něj vrátil). Myslíte, že dohnali? Dohnali, ale omylem až po poledni. Průběh všech dnů byl téměř stejný, nekonečná diskuze nad parametrama (velikost a délka rámu, chichi) a vlastnostma vesmírných technologií z NASA karbono-titano a bůhvíjakých trubek Trek, Specialized, Merida, Gary, Bianchi a dalších, na kterých se stejně muselo šlapat, pomahavší motůrek za tu cenu vždy jaksi chyběl. Po 2 dnech euforie z celopérových pohodářských strojů jsme se téměř všichni velmi ochotně a s radostí vrátili ke svým závodním a oddaným bajkům, které nám seděly geometrií, váhou a …hlavně výborně jely!! To bylo zdrcující zjištění! Nicméně zkušenost to byla zajímavá. Během 4dnů jsme projeli trasy po okolí, fantastická příroda, sluníčko svítilo, borovice voněly, tempo skupiny slušné, přestávky na papáníčko a pitíčko byly, usměv a spokojenost u všech byla znát. Poslední den proběhla diskotéka v jídelně, v Řepovi se probudil spící hřmotný rocker (prozradím jeho slabinu, prosím vás hlídejte ho, vyskakuje na stoly a už si nevšimne, že je stolů víc, vytvoří se mezírka…zbytek si domyslete), z Užovky se vyklubala nadějná a perspektivní zpěvačka (drze se vetřela ke hrající skupině za mikrofon – uáááá, byla famózní, místní zpěvák byl uražen), Dudis se snažil sbalit místní lepé děvy (nebo to byla kuchařka?), Micina se pořád řehnil a já jsem jen zodpovědně držel ty zatraceně nestabilní a tak snadno se vylívající kelímky.. Zkrátka podařená taškařice. Poslední den při cestě zpět jsme objevili asi 5km od základny malinký pivovárek s roztodivnými lahůdkami (pivní kvasničáky s třešněmi, mňam) a s povzdechnutím, že jsme to nezjistili dříve, jsme se vydali zpět pracovat do ocelových měst. Úderný závěr celé akce: Toto pošušňáníčko pořádané redakcí časopisu Velo bylo velmi vydařené, testování kol nabíjející, večerní přednášky odborníků zajímavé (ČEMBA, Duratec), dávám známku jednotku s hvězdičkou a příští rok opět! Autor článku i snímků Trasér