Vortex Bike Team

MOUNTAINBIKE MARATHON, Specialized Rallye Sudety 2009, 123km / 3300 km

12.9.2009 na legendární bajkové klání Rallye Sudety do oblasti Adržbašsko - Teplických skal a  Broumovských stěn měli odvahu letos přijet:

Hynas, Majer, Trasér – Vortex bajk tým,

Míla Milan Mirek Míra Michelin – Michelin tým.

PÁTEK:

Do biturbového naftového koncernového vozidla s obrovskou silou jsem nastoupil na parkovišti před megamarketem v polích u Olomouce. Cesta byla až do cíle jako vždy pohodová, v kokpitu řídil osobně náš dosud nejspolehlivější pilot Vortex týmu s plným počtem bodů, Pan Hynas. Společně jsme se ukrutně těšili na zastávku ve Staročeské hospůdce ve Velkém Poříčí (těsně u Hronova). Proč zrovna zde? 2 km jihozápadně odtud leží Pavlišov. Místní vědí co to znamená. Zde totiž podávají jako menu tzv. Pavlišák, smažený řízek se zelím a knedlíky. Skvělou specialitu jsme ochutnali, spláchli pivkem (kromě pilota a Michelina - abstinenta), navýsost spokojeni jsme se vydali do již blízkého cíle, Teplic nad Metují. Prezentace, dobrovolné odevzdání bajku do školního skladu, zabrání placu a žíněnky, rozvinutí karimámy, vytáhnutí spacáku, oblíbeného domácího polštářku, proběhlo jako v minulých letech. Rychlou chůzí jsme pak spěchali přes startovní plochu do restaurace na pivko. Moc jsme pivek nedali, na druhý den nás přece čekal „prý nejtěžší“ závod naší milované republiky. Ve 22h v tělocvičně bylo zhasnuto, chrrr chr, ráno masové zvonění mobilů, společné vstávání jako na vojně.

SOBOTA:

Trocha nervozity byla mezi bajkery na startovním roštu znát. MY jsme byli v pohodě, co Majerku?? (pro vysvětlení, Majer jel tento závod letos poprvé, měl v úmyslu se stát také opravdovým Bajkerem, s velkým B). Start jsem vyjímečně stihl, závodní stroj jsem přehodil přes plot doprostřed startovního mraveniště. Poslední uklidnění a úsměv týmovým kolegům a START!

Ježíši, zase mám těch 123 km absolvovat, pokolikáté? Vlastně mne čekala taková fajnová vyjížďka po místní krajině. První nával smíchu jsem dostal asi 1 km po startu v Dolních Teplicích v zatáčce směrem do serpentin na Skály. Borec přímo přede mnou brutálně pod kopcem podřadil, patrně přebytkem výkonu bez spojky mu praskl řetěz, spadl mu celý na zem, vlnil se na cestě jako had. V rychlosti jsem jej přejel... Pěkný začátek, kemo! Počátek trati byl skvostný, počasíčko výborné (loni téměř mlha), tělesná teplota na kopci již přijatelná (na startu v údolí je správné, když klepete kosu). Během první půlky se v podstatě nic nedělo, kromě ohavného pádu závodníka u vlakového přejezdu, prý to ale dopadlo dobře. Michelin, Hynas i Majer zmizli neznámo kam, patrně dopředu. Tak jsem si tohoto závodu užíval, opravdu moc dobře. V Machově (73. km) hrála u občerstvení živá muzika, chvíli jsem postál, poslouchal a cpal jsem do sebe koláčky, fuj banány, rozinky, ionťákama zapíjel… Bohužel pánové, nazdar, hrajte pro jiné, zůstal bych déle, ale jaksi chci dojet do cíle. Vzhůru do kopce po kamenité cestě. V kopci jsem potkal žabko-zombiového mága (podle figurek na přilbě) Jardu Čevelu  Hodili jsme řeč o pohodě, co jel a chtěl jet, o technice, lidech, životě, atd. Zkrátka hospodskou řeč. Kilometry utíkaly, nádhera. Těšil jsem se na nový úsek, který zkracoval trať přes polské území - Bukovina Klodzka. A je tady! Jáma , kamenitá propast mezi stromy do pekla v délce asi 300m, zadní brzda zaseknuta, zadní kolo stojí, můj život závisí na dávkování brzdné síly na předním kole. Uff, už jsem dole, hodně mi tento úsek připomínal etapy MTB Trophy. Škoda že jen tento jediný, balancování na hraně života a smrti….. Do kopce opět vykládám s Jardou o sramu a shimanu (má ho na bajku). Závěr byl společně jednoznačný, také na to v praxi přišel. Jaký, to víte. Dlouhý sjezd, asfalt a výjezd na náměstíčko ve Vysoké Srbské (86.km).

HA! HAA! A mám Tě!

Naproti obecního úřadu sedí před občerstvovačkou s hlavou v dlaních náš milý, milovaný sudetský nováček Majerek. Co je? Co je? Majerku, co je? Majere! MAJERE!!! Otočil na mne hlavu, pohlédl skelnýma očima a sotva slyšitelně mi šeptá do ucha: Už nemůžu, jsem úplně prošitý! Na 86.km? Nemožné! Jo kdyby to byl 210.km, to možná jo. Jak dlouho tu sedíš? 20 minut? Tak, vstávej, jedls? Jedl. Napij se a jedem! Pojedeš za mnou, potáhnu tě. Měl jsem v prvé chvíli obavu, že ho zradil Giant – kolo roku, praskl tlumič, rám, ukroutil kliku, zkřivil ráfek, či ohnul brzdový kotouč. Ne, pánové, nic z toho. Pouze pošramocená psychika, věčný to klubový problém. A na to já jsem expert. Pokud máš nohy, ruce a bajk, cíl nemineš. Žádné.. já to vzdám. To umí každý. Nasedej, a za mnou…

Vyjeli jsme směrem dolů po kostkách, vpravo lesní pěšina, Majer se držel za mnou. Hlavňovský rybník (98.km). Páni, tady bylo na hrázi papáníčko. Chvíli jsme zůstali, já jsem objevil a spořádal domácí puding s piškotkama v růžovoučké misce, mňam! (banány a ionťáky mi už lezly ušima ven) byla tu příjemná dámská obsluha v zelených tričkách. I Majerek pookřál, dali jsme si pár domácích jednohňupek, já popřemýšlel o birellku, no raději ne. Pokračujeme? Prý jo. Jedééém, jak s tureckým medem. Za rybníkem čekal blízko v lesích strašák závodu Hvězda (100.km). Nádherný sjezd mezi stromy, všichni diváci čekají na krev. Smůla, já osobně jej chodím a studuji, kudy se to dá sjet. Jsem ale nedouk, nedostudován, chtělo by to natrénovat mimo závod. Majer se divil.. ty ….. to je díra jak do pekla!! No, je! Seběhnuto, pokračujeme v polykání metrů do cíle. Konečně asfaltová cesta, společně to rozjíždíme, táhneme i jednu slečnu, která nám na konci po 3km asfaltu poděkuje, není zač a debilně se oba na ni usmíváme.

V Ostaši (105.km) naléváme do sebe deci tekutiny a vzhůru do nechutného asfaltového kopce, kde mi opět giantový a již zmátořený Majer začíná ujíždět. No vida, kluku! Před námi lesní sjezd v Ostašském lese. Jedu, jeduuu! Naplno, tady můžeš, je to rovné! Majer trošinku váhá, nezná to, ale nepředjíždím jej, zpomaluji…. Jedeme na jistotu. V Dědově (113.km) je poslední bufet téměř vyluxován, dávám poslední banán, pitíčko… Vlastně tady již běžně nestavím, ale dnes jo. S Majerkem společně vykonáváme potřebu u staré rezavé V3S-ky. Okološinoucí bajkery slovně a psychologicky zpomalujeme, aby nám moc neujeli. Chlapi, klid! Do cíle ještě daleko, nemá cenu spěchat. Stejně Vás dojedem a předjedem. Dlouhé stoupání, na které se nedá zapomnět. První ročníky jsem tady šel už prošitý pěšky. Dnes ne, nemůžu udělat vortexu ostudu a vlastně mi to i docela jede. Cíl je ostatně již za kopcem.

Stále stoupáme na Bišík (správně Bischofstein) a já s Majerem taktizujeme, co udělat se soupeři vyskytnuvší se před námi. Taktika je jasná, za zámečkem při nájezdu na asfalt plný plyn do kopce na skály. Ha, a je to tady, v zatáčce na asfaltu vidíme první oběť asi 100 m před námi. Je jasně i zdálky vidět, že se motá jako moucha na jaře. Majer křičí, jedu první, drž se mne! Vyrazí dopředu, kde se to v něm bere v klukovi ušatém? Nasadí tempo od zámečku směrem do kopce na horizont Skály, já se jen tak tak držím za ním. Vím, že už můžu jet tvrdou podlahu, je to poslední kopec před cílem. Těsně na horizontu muchu předjíždíme, úplně zkolaboval při pohledu na strojově sehranou týmovou dvojici Trasér - Majer. Za horizontem Majera předjíždím a řvu na něj, drž se mne a dávej bacha, je to už jen s kopce. Nádherný sjezd, občas mám čas se otočit a povzbudit kolegu pohledem. Lesní pěšina, zelená louka, do cíle jen 3km. První ulice, lávka přes potok a jsme na dlouhé cílové rovince. Křičím na Majera, jeď! Byl jsi stejně lepší než já, máš právo přijet přede mnou do cíle první. Rozjíždíme spurt, tleskání diváků, protnutí cílové pásky…CÍÍL! Tak a letos máme splněno. Nádherný pocit, pokec v cílové rovince. Tam už se Hynas opět navoněný producíruje v civilu, uzívaný, že prý je to tady núďo furt čekat a čekat. No prostě hnus, sliz a beďary. Na tom se shodujeme všichni, i Milan, který dojel před námi. Za chvíli dojíždí i Jarda. Jsme vlastně navýsost spokojeni. Dojeli jsme do cíle bez „ztráty desítky“. Bez zranění, v naprosté pohodě. Majer se pak přiznal že někde v půlce závodu stál na šutrech, čekal až se uvolní ucpaná cesta, ujela mu noha a spadnul bokem po hlavě dolů do rokle na šutry. Výsledek - prasklá přilba (viz foto). No jo, buď rád, seš živej a hlavu máš celou, ne? Ztráty jsou povoleny.

Umístění v rejsu (velice přibližné časy zůstavši po půl roce v mé kebuli):

Hynas: mínus 2h oproti mě

Míla Milan Michaelin: mínus půl hodiny

Majerek: mínus 3 sekundy

Trasérek  0 min i sekund (pro upřesnění, dojel jsem asi za 8h a něco)

Pozávodní činnosti nezáživné, mytí koleček, tělíček, foukání hřívy na hlavě, parfémování a prchnutí do cílového prostoru na ingredience striktně nedoporučované lékaři po závodě (zkvašené, uvařené barevné tekutiny). V tombole vyhrání žádné. Ostatně, jako obvykle. Po cestě ukořistění trofejních garážových plakátů, hostinec, Pavlišák..blablaaaa. Chrupec opět v naší oblíbené v tělocvičně. Jen douška: tak se mi nějak zdá, že těch bajkerů je tam v tělocvičně po letech čím dál méně, stanů nepřibývá. Že by zfamfrněli a rozmazlili se? Nevím..

NEDĚLE:

Podle plánu šéfa a pokladníka zájezdu Hynáska je dnes naplánován naučný výlet do Teplických skal. Budiž, Předloni jsem byl v Adržbašských skalách, v Teplických před 7 lety na čundru. Tedy si to oživím. V Teplicích nad Metují, Střmenském podhradí necháváme náš povoz s motorem z lokomotivy a bajcích na střeše převyšující několikrát cenu samotného vozidla v úschově místního výběrčího parkoviště. Byl až podezřele vstřícný. Nebojte se kluci, NIC se neztratí! Jen aby. Týmové vesty podmínečně s sebou, ať jsme vidět, vzhůru branou CHKO na objevnou výpravu. První zastavení u schodů mizejících někde vzhůru v mracích. Hynas velí: VPŘED! Plížením? Ne, nahoru a po svých. Ach jo. Zase do kopce. Schodů bylo odhadem aspoň 720, nepočítal jsem je, jen cítil v nohách. Nahoře byl kupodivu vynikající rozhled kol dokola (bez kol). Kocháme se, panoramata, mlčíme, jen jemný vánek čechrá naše kadeře, v dálce křičí létající a hladoví dravci. Najednou ticho utne známý to hlas: Nazdar pánové. Kája Hartlů!!!  – šedá to eminence bajkových závodů i s paní. (viz foto, Hynas se tam kření, Kája se raději otáčí). Všichni se křeníme na všechny, dokonce i na tu rezatou již půlstoletí nenatřenou státní vlajku na ochozu. Tak jo. Zdarec a Vortex Pivčo jde dolů. Prohlídka na 2 hoďky proběhla v pořádku, žádný horolezec nespadl. Utkvěla mi v hlavě jedna myšlenka z této návštěvy parku. Na jedné naučné tabuli jsem s k údivu dočetl, že ZDE jest možno spatřit mravkolva co požírá metáním písku mravence! Konečně! Již od mládí, kdy jsem četl nejmilejší knížku Ferda mravenec a brouk Pytlík (po slovensky Fero mravec a chrobák Vreco) jsem ho chtěl, vraha, in natura vidět. Tedy až dnes. Bohužel, ačkoli tabule tvrdily, že tady jsou, nebyli. Nenašel jsem je, hledal jsem dírky v písku pod skalami, odhrnoval větve stromků. Vlastně jsem našel jen podpapíráky, slabou to útěchu, tfuj. Nevadí, musím se zde ještě jednou vrátit a pořádně hledat. Na parkingu naše veškerá technika nalezena vcelku a všechna. Uff.

Cestou domů jsme se zastavili ještě pod kopcem Ostaš, kofola, pivko, létaly kolem otravné vosy. Dokonce jsme objevili v jednom pánovi na zahrádce bufetu známého to pěvce českých luhů i hájů Vaška a Eva byla, či nebyla? Nikdo přesně nevěděl, a to správně, jak vlastně vypadají. Toť poslední můj fragment, hlavičkový výtoček.. Pánové a dámy, bajkerky, kolaři. Bez závěru. Čau! Ten je již na vás……… Trasoň

PS: Bacha, Majer už je také Bajker!

Zajímavé panoramatické hradní pohledy pro ty, kteří v Teplických skalách nebyli:

Schody na vyhlídku Střemen (či Střmen):

http://www.virtualtravel.cz/teplicke-skaly/schody-na-vyhlidku-stremen.html

Vyhlídka hradu Střemen: