VORTEX BIKE TEAM

Název závodu, místo, datum: Rožnovský Krpál, Rožnov pod Radhoštěm, 29.8.2009

Zúčastnění pretekári:

Mimi trať: 35km délka / 960m převýšení

Řepa – předseda klubu…óóóóoo, padáme na kolena a smekáme přilbice, posvátné ticho

Dospělácká štreka: 57km / 1980m

Majer, Trasér, Rygi - VORTEX BIKE TÝM.. hurrá, hurrrá, potlesk

Micinka - Klímkovičtí býkeři a hnojníci … hurá, hurrah, potlesk, nadupaný speed-traktorista

Michelin – ostravští MIŠELINI… Milan je to, Milan!..hurrá, hurrááá, potlesk

„Dobrý den, vítám příznivce cyklistického sportu, milovníky deště a bahna obzvláště! Dnešní závod asi nebude lehký, dávejte pozor na sebe, na druhé, a hlavně dojeďte do cíle celí a zdraví!“. Takhle vítal organizátor účastníky Rožnovského Krpálu v Rožnově pod Radhoštěm těsně před startem 29.8.2009 všechny účastníky.

Před startem jsem povykládal s Kájou a Lenkou Hartlovými co nového, co hory, sněžnice a jak jde život. Prej výborně! Počasí se vyvíjelo velmi příznivě pro mou osobu, protože každý ví, že Trasér nejraději jezdí v bahně a dešti, chrochro. Ostatní si přáli opak, tedy sluníčko, sucho, teplo. Tentokrát však božstvem shůry nebyli vyslyšeni. 5min před startem, kdy jsem se rozjížděl a projížděl kolem „prezentační garáže“, jsem TO spatřil! Neuvěřitelný a ponižující TO pohled! Stádečko „opravdových bajkerů“, zimomřivě klepajíc a zahřívajíc se spolu jako čerstvě narození a slepí králíčci v hnízdečku teplé králíkárny. Očekávali start pod ochranou střechy. Cha! Venku totiž tou dobou opět velmi slušně pršelo a pršelo. Po valašsku se tomu říká chčije a chčije. Pár minut před startem volky nevolky opustili všichni úkryt a hurá do boje. Na lajně jsme byli od nás všichni a zbytek pole za námi. S úsměvem podotýkám, dlouhá trať měla celkem 27 startujících, čili pohled to víceméně hladivý oproti osmisethlavému stádu na monstrzávodech. Časomíru obstarávala přiskočivši Majerovic žena, v náručí malého Míšu, deštník a odpočítávala předstartovní sekundy do mikrofonu dle svých náramkových hodinek TAG HEUER.. 5, 4, 3, 2, 1..START!

Tak čau, Májo, jdeme na to! POLICEjní fábie před námi POMÁHALA rozrážet kApky deště, CHRÁNILA od ostatních plechovkových zabijáků náš pidipeloton, tempo bylo slušné a já začal tušit, že dnešek asi procházkou rozkvetlým kroměřížským sadem jistě nebude. Proudy vody stříkající od předchozích kol do očí, po 1.km jsem měl střevíce plné vody, patrně vinou kvalitního rovného asfaltu a množství vody na něm. První kopec, již zadýchán, skupinka prvních chrtů již v dáli. Brýle se mi začaly mlžit ze všech stran, no dnes to budu muset odjet bez nich. Zastávka, šup s nimi do dresu. S několika dioptriemi jsem se smířil, že do kopců se pojede pomalu, ale s kopce, páč jsem prdlačky viděl, budu muset zvolnit. 3.km, špatná navigace místního pořadatelského mladíka a špatné odbočení, naštěstí jsem volání zaregistroval a vjel správně na louku plnou vody směrem do kopce. Kdo jel Krpála, ví o čem je prvních 5km. Louky, les, bahno, kolem planěk u chalup stojka vzhůru, tepovka na maximu, fyzické balancování na pokraji života a smrti, psi se motají kolem střevíců a sotva se točících kol. Občas za dřevěnicí klesání o „skvělých“ 7m výškového rozdílu a zase zpět do kopce. V lese potoky vody v šutrovité cestě, teď by to vyjel jedině lesní LKT traktor - lakatoš  s jedním smrkem vzadu na řetězech. Přede mnou zmizel Majer, Micina je už patrně asi v cíli, Rygi za mnou. Hutiska, stoupání na Búřov a najednou škrrrr, řetěz z malé placky spadl. Zastavuji, nahazuji zpět a vidím na dostřel Rygiho… hmm. Tak Trasérku, letos jsi podcenil přípravu na tento závod sám, ne ostatní. Zjišťuji podle chování bajku, že malá placka je již ojeta a je po smrti, řetěz se namotává mezi placku a rám, skřípavé zvuky drásají mé ouška . Přemázl jsem vše olejem do deště, na chvíli to pomůže, ale napořád ne. Rygi mne dojel a během mé servisní práce ujíždí vpřed. Do konce závodu je 40 km, tam se ještě stane událostí! Směrem na Vsacký Cáb se ho držím, pomalu dojíždím, ale při padajícím a neustále motajícím se řetězu na malé pile nemohu jet na plno. Nicméně tuším, že Rygi zabloudí, jako já loni (stálo mne to pár minut a 2.místo), a je také ještě k tomu psychicky velmi labilní. To vše hrálo do mých karet.

Mlha, déšť, bahno, plné kaluže vody, v podstatě jsme se stali všichni potápěči bez neoprénu a šnorchlu. Kdo neměl řazení SRAM, skončil. Toto však rozebírat tady nebudu. V dálce vidím závoru a obrysy zděného plotu u Cábu, Rygi 50m přede mnou. Zastavuje, nějak se motá, odbočuje kolem zdi vlevo + jeden bajker, ztrácí cestu. Ježiš, co je? Ve vysoké tepovce, dešti a zatemnělému mozku odbočuji vlevo též kolem zdi a vím, že se musím dostat kolem chaty Cábu na asfaltovou cestu. Předjíždím Rygiho a v mlze to pálím přes vodnatou louku k chatě. Uff a jsem na cestě. K té závoře, zapomněl jsem, že je sice zamknutá, ale je tam metrová boční mezera mezi ní a zídkou, tudíž průchozí, bohužel viditelná jen zblízka. Inu tepovka a závodní adrenalin udělal své. Ale aspoň si to budu pamatovat. U chaty jeden pán křičí, proč nejedete kolem závory? V tu chvíli mne to v hlavě naskočilo, ale již je pozdě. Rvu tam velkou pilu a hurá s kopce, otáčím se,  Rygi nikde. Nemám čas ho hledat, však mne viděl. V tento moment a to se ho ještě musím příležitostně zeptat, psychicky skončil, nevím totiž proč. Mohl se mne v pohodě držet, s kopce by to šlo a pak nemusel bloudit. Famózní asfaltový sjezd dolů kolem vrcholů Zemanka, Červený na Dušnou jsem si patřičně vychutnal. Před Dušnou se otáčím, Rygi v dálce bojuje, vida, tak to trefil. Od té doby jsem ho neviděl až v cíli. Zaměřuji se na další bajkery, co jsou přede mnou, ať je dohoním. Umístění v té chvíli jsem měl výborné - 2. místo.

Asfaltka Brdo, Na Skali, 20.km dojíždím v kopci Milana „Mišelina“. Co je kemo? Odpovídá, prý že to přepálil. Od té chvíle jedeme spolu až do cíle. On táhne mne, já kontroluji cestu ať nezabloudíme, Milan tenhle závod ještě nejel. Kousek za místem s názvem „Na Skali“ jsem utrhl v kopci přebytkem výkonu zub na malé pile. Výborně! Jen tak dál a sežerou tě tady pak mravenci! Sjezd kolem Štípy do údolí, bahno, voda, tráva lítá zpoza kol přede mnou jedoucího Milana, oči trpí všudypřítomným bahnem, houby vidím. To je to pravé ořechové, podle mého gusta, ještě se někde vyválet v kaluži, to by bylo! Bohužel, Schwalbe RR drží výborně, samozřejmě na mezi v daných povětrnostních podmínkách. Občerstvovačka v Malé Bystřičce, zastavuji, chytám ionťák a v jízdě se celý poliju, no aspoň něco, Milan v závěsu. Sjezd k Bystřičce, V Okluce dojíždím šlachaře z krátké trati a začínám stojku směrem u Malíků. Tento kopec všichni znají, ač je asfaltový, je prudký, v kopci se srotí tak 6 bajkerů, odstupy stejné, nejede to a nejede, je to zkrátka trápící kopec.

Dole pod ním se to stalo. Opět řadím opatrně malou pilu, zaberu a škrrrr! Stojím, Milan se chláme, já vidím řetěz zarvaný mezi pilou a rámem. Beránka Treka odhazuji do příkopky. Řetěz nejde ven a nejde. Do prčic. Hledám spojku řetězu, to musím rozpojit. Spojka je však jak na potvoru kousek od přesmykače v ohybu, nejde a nejde uvolnit. Ztrácím cenné minuty, Milan odjíždí směrem do kopce. Sákriš, musím zabrat..ták a je to. Řetěz rozpojen, vyvlečen, navlečen, zapojen, přemáznutý řetěz olejem, tlapky pálí zimou, můžu vyrazit dál. Mezitím mne předjeli 3 borci z krátké trati. Uff, aspoň že tak. Až doma jsem zjistil, že je pohlý na rámu přesmykač, řetěz mírně do vrtule, v torzi otočené články řetězu, nic moc pro zaručeně precizní a rychlé řazení. Vyrážím do kopce, boj nekončí. U Ostrého se dáváme doleva, krátká trať vpravo, tedy opět mám přehled kdo je kdo. Stále obhajuji 2. místo, naděje na bednu stále jsou. Projíždíme Štěpánov, Vichury, Veselou, parádní rejs, podmínky ideální, voda a bahno lítá kolem. Za námi i před námi nikdo, jen Milan a já, pohoda. Na rovinách mne kolečko nezlobí, střední, či velká pila, tam je to ok, tedy plný výkon.

Střítež, 40.km, občerstvovačka, nikde nikdo, cpu v rychlosti do sebe výtečnou buchtu s ionťákem, zpožděni max. 10 sec, výjezd do mírného kopce a opět sjezd k Rožnovské Bečvě. Protože trať byla na poslední chvíli organizátory závodu změněna, od tohoto místa zbylá trasa k cíli mi nějak v paměti splývá, neřekl bych tma, ale jaksi bílo, tady jsou LVI. Hmmm. 43.km probíhá po vodnaté zaválcované budoucí cyklostezce, jedna kaluž střídá druhou, písčitý a kamenitý povrch, plný kotel, max. rychlost, Míla se mne vzadu drží a najednou asi 50m od mostku slyším tss, tss, tsss, tsss, jak se otáčí kolo, uchází vzduch. Tak a je po nadějích. I když jsem jel opatrně, hodně ve stojce, trefil jsem na střed, čili přímo „na komoru“ pláště ostrý kamínek. Zastavuji, otáčím kolo na záda, probíhá již naučená výměna zadní duše, mezitím mne dojíždí a předjíždí 2 bajkeři. Nevím kdo, ale v pozadí myšlenek tuším. Milan mne mezitím aspoň pomohl dofouknout duši, já schovávám nářadí, drze přitom jí nějakou tyčku a dobře se baví. Já přitom drmolím mezi zuby  všechny sprosté nadávky které znám. Tak, hotovo! A jedeme, teď mne nikdo nezastaví, stíhací jízda začíná. Zpožděni bratru aspoň 7min., 53.km, sjezd s kopce po louce, tak tak se držím v sedle, kolečko plave v rychlosti jak na moři, jáma, kaluž a přede mnou se najednou vynoří jako DUCH Kája Hartlů! Vytřeštil jsem oči a volám co je? Co se děje? Ptá se mne: Neviděl jsi někde Lenku? (jeho žena). No neviděl a co ty, ty jsi to vzdal, nebo co? Ne! Já se už vracím z cíle!! Byl samozřejmě první v cíli a z dlouhé chvíle jí jel naproti. Tož to mne fakt dojalo, bajk jsem chtěl hodit do lesa a na vše se vykašlat. Bohužel Káju znám, jaké je hovado s kterým se výkonnostně nemohu měřit a hurá do cíle. Zbývalo asi 6km, ale spíše po asfaltových a rychlých lesních cestách.

Letos nebyl dojezd v tradičním kempu, ale kvůli golfovému klání (přes tyto greeny jsme měli jet), byl cíl posunut východněji směrem podél Bečvy až do Dolní Bečvy ke sportovnímu areálu. Cíl byl na fotbalovém hřišti. Těsně před cílem mne ujel Milan a dorazil o 25 sec dříve do cíle. Ufff, promoklí, špinaví  a zabahnění jako prasátka chrocho, ale konec je tady. Cílový komentátor se mne ptal, JAK se mi líbil závod? Já odpověděl: Bylo to krátké, chtělo by to aspoň 120km, počasí výtečné, bahna akorát…. No opět jsem byl za vola, ale myslel jsem to vážně. Maratón je maratón a 57km je fakt pro mne málo, na 30. km se teprve rozjíždím.

Sprcha, občerstvení, přestalo pršet, vyhlášení vítězů. Bedňáci: Řepa 3., Micina 2. Ostatní jsme byli na bedně aspoň jako tým Vortex (třetí tým) společně s Karlem Hartlem (první tým), což se nestává často. Myslím, že ani víc týmů nebylo, ale kdo by to počítal pánové, že jo? Vyhráli jsme tedy karton plechopiv, které jsme si pak poctivě rozdělili. Já jsem obrečel  4. „bramborákové“ místo, to 2. i 3. mne stál defekt. Je pravda, že těm DVOUM, co tam stáli jaksi navíc, jsem to řekl do očí: Loni jste byli přede mnou, letos taky, ale já se vrátím příští rok a rozsekám vás na cucky. Odcházeje jsem se ještě vrátil a Pavlovi Skalickému (loni 2., letos 3.) jsem ještě potichu vmetl do obličeje: „Anebo raději vůbec příště nejezdi!“ Chichi. Je to jen sport a život je jen jedna velká sranda jak zpívá velký „Mistr“.

Doušky: Rygi párkrát zabloudil, objížděl nějaké neznámé rybníky a prý se příště polepší. Mici probrzdil všechny brzdové desky, fakt mu to vůbec ke konci nebrzdilo, ke konci závodu kopce sbíhal pěšky. Vroucí díky Mílovi za  nafoukání duše a psycho-podporu.

Výsledky:

Řepa  KM30 čas 2:07, celkově 13 ze 72, kategorie 3 z 15

Mici   DM30  čas 2:48, celkově 5 z 27, kategorie 2 z 9

Majer DM30 čas 3:24, celkově 12 z 27, kategorie 5 z 9

Míla   DM19 čas 3:45, celkově 18 z 27, kategorie 7 z 10

Trasér DM40 čas 3:45, celkově 19 z 27, kategorie 4 ze 7

Rygi   DM40 čas 3:54, celkově 21 z 27, kategorie 5 ze 7

Dále následuje leporelo obrázků s krátkými popisy. Více nenapíšu………..

Závěrem: Někteří si užívají život naplno, někteří méně, někteří sportují, někteří sportují i jinak, některé to vše dohromady baví i tak, život žijí naplno s radostí a nejsmutnější či nejveselejší je na tom to, že některé co prožili naprosto skvělý sportovní den.... pak nepustí žena domů…. A vovo tom to je.

SPORTU ZDAR! NAZDAR! A příští rok zase, kamarádi rychlých kol.